Územní systém ekologické stability krajiny (ÚSES) je vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které zajišťují pružnost a odolnost přírodního prostředí.

V praxi se jedná o vymezení relativně hodnotných a zachovalých území (biocenter), propojených biokoridory umožňujícími komunikaci mezi biocentry. Jako biocentra jsou v Lužických horách nejčastěji vymezeny zachovalé lesní porosty uprostřed rozsáhlejších monokultur, remízky obklopené bezlesím, mokřady a vlhké louky, jako biokoridory nejčastěji vodní toky, okraje lesů nebo pásy dřevin v bezlesé krajině.

Rozlišuje se místní, regionální a nadregionální systém ekologické stability.

Jednotlivé prvky ÚSES – biocentra a biokoridory – nejsou samostatnou kategorií zvláště chráněných území (jako např. přírodní rezervace a památky), ale jsou podkladem pro ostatní územně plánovací dokumenty, zejména územní plány obcí a lesní hospodářské plány. Výchozí etapou je generel ÚSES zpracovávaný zpravidla pro dílčí území, následuje plán ÚSES tvořící podklad pro územní plány. V některých případech (pro území se nevytváří územní plán) může být zpracován projekt ÚSES, 
který vymezuje prvky ÚSES s přesností na hranice pozemků.

Pro území CHKO Lužické hory byl zpracován a se všemi obcemi projednán v roce 1999 plán ÚSES, zvaný Revize ÚSES na území CHKO Lužické hory (Višňák, 1998), který je postupně zapracováván do územních plánů jednotlivých obcí.