Krajina je vše, co nás obklopuje. Mohli bychom ji definovat jako podstatnou složku prostředí života obyvatel a základ jejich totožnosti. Hovoříme o krajině přírodní a městské, o krajině volné a zastavěné, o krajině harmonické, krásné, idylické, ale i o krajině narušené.

Krajina je dynamický a živý systém, v němž se odráží socioekonomický a kulturní vývoj společnosti. V tomto smyslu je krajina domovem rostlinných a živočišných druhů, je domovem nás všech.
Podle zákona o ochraně přírody a krajiny je „Krajina část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky“ (§ 3 odst. 1, písm. m zákona)“.

Národní přírodní památka Pouzdřanská step - Kolby.
Národní přírodní památka Pouzdřanská step - Kolby, foto: František Jaskula.

 

O krajině hovoří i Evropská úmluva o krajině jako o „části území, tak jak je vnímána obyvatelstvem, jejíž charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působení přírodních a/nebo lidských faktorů“.

Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního bohatství ji popisuje takto: „Kulturní krajiny představují kombinovaná díla přírody a člověka, která jsou dokladem vývoje lidské společnosti a sídel v průběhu historie, pod vlivem fyzikálních omezení a/nebo příležitostí daných jejich přírodním prostředím vlivem postupných společenských, ekonomických a kulturních vlivů jak vnitřních, tak vnějších.“

Ochrana krajiny je předmětem územního plánování. Stavební zákon formuluje v § 18 cíle územního plánování. Ochrana krajiny je ale především ochranou její přirozenosti a lze ji prokazovat jednoduchým a běžným způsobem, svými postoji a volbou z možností, které nabízí každý všední den.