Pomezní hvozd

Území Žďárských vrchů bylo až do středověké kolonizace pokryto rozsáhlými, obtížně prostupnými
pralesy. V historické dřevinné skladbě převládal buk lesní, jedle bělokorá a smrk ztepilý, ve stinných lesích na minerálně bohatších půdách rostl v příměsi javor klen a vtroušen byl jilm horský. Na minerálně chudých a podmáčených stanovištích dominoval smrk ztepilý. Borovice lesní byla rozšířena na rašeliništích, kde ji doprovázela borovice blatka, bříza pýřitá a bříza bělokorá nebo jeřáb ptačí. Borovici lesní bychom i tehdy našli na skalnatých výchozech a hadcových stanovištích. Na prameništích a v potočních nivách rostly olše lepkavá s jasanem ztepilým a dalšími vtroušenými dřevinami vázanými na vodu.

Pod Malínskou skálou
Pod Malínskou skálou, foto: Lubomír Dajč

Žďáření, hamry a hutě

Historie lesů je úzce spojena s hornictvím a hutnictvím. Doly, železné hamry a sklářské hutě byly umisťovány do lesních komplexů. Spolu s rozšiřováním přilehlých osad se zmenšovala rozloha lesů a měnila jejich porostní skladba. Významný vliv mělo také zemědělství, především žďáření, lesní pastva či odebírání hrabanky. V původních smíšených lesích tak postupně smrk a borovice nahrazovaly mizející buk a jedli. Vzrostl také podíl olše a břízy.

Samotín
Samotín, foto: Lubomír Dajč

Mezníkem ve vývoji lesních porostů je přechod od toulavých sečí, kdy byly cíleně těženo pouze „potřební“ dřevo. Pokračujíc přirozenou obnovou až k holosečnému hospodaření a umělé obnově na konci 18. a počátku 19. století. Během poměrně krátké doby byly zdejší smíšené porosty nahrazeny převážně smrkovými monokulturami. Z původních lesních ekosystémů se většinou zachovaly jen izolované fragmenty.

Dědictví kalamit

V novodobé historii byly nejvýznamnějšími událostmi ovlivňující stav lesů v oblasti rozsáhlé kalamity ve 20. a 30. letech 20. století – mnišková v letech 1920–1922, námrazové z října 1930 a ledna 1933. Následky těchto kalamit byly zpracovávány několik následujících let, zalesnění bylo provedeno převážně jehličnany, ponejvíce smrkem (často cizí provenience), z menší části modřínem a borovicí. Tyto události mají dodnes zásadní vliv na věkovou strukturu lesů, ve které výrazně převažují porosty ve věku 70–90 let.

Po roce 1945 docházelo v důsledku postupného zavádění intenzivních technologií k definitivní orientaci na smrkové hospodářství. Lesní pozemky byly velkoplošně odvodňovány a zastoupení buku a jedle se průběžně dále snižovalo. Přes 60 % plochy lesa dnes zaujímají smrkové monokultury (porostní skupiny se zastoupením smrku 90 % a vyšším). Zastoupení smrku 50 % a vyšší pak má více než 90 % lesa v CHKO.

Vysoké zastoupení stejnověkých mýtních porostů, které jsou méně odolné vůči působení škodlivých abiotických i biotických činitelů (vítr, sníh a námraza, sucho, škůdci, houbové choroby…) představuje riziko velkoplošného rozpadu porostů na území CHKO a s ním i výrazné zhoršení naplňování funkcí lesa, například funkcí půdoochranných, hydrických nebo klimatických.

Návrat k šetrnějšímu hospodaření

Restituce, transformace lesního hospodářství a přijetí nového lesního zákona v roce 1995 přinesly změnu způsobu hospodaření, především příklon k jemnějším způsobům hospodaření (násečnému a podrostnímu) a zajištění minimálního podílu melioračních a zpevňujících dřevin. Většina velkých vlastníků lesa přikročila k přestavbám smrkových monokultur, často ještě v předmýtním věku. Obnova jedle a listnatých dřevin se kvůli vysokému tlaku zvěře a nízké úživnosti lesních porostů neobejde bez mechanické ochrany a je tudíž velmi nákladná a zdlouhavá.
 

Lesní porosty s přírodě blízkou druhovou skladbou se zachovaly jen roztroušeně a naprostá většina z nich je chráněna v MZCHÚ, např. blatkové porosty v NPR Dářko, pralesovité porosty s převahou buku v NPR Žákova hora, porosty na prameništích s převahou olše a jasanu a bučiny v NPR Ransko. Fragmenty porostů s přírodě blízkým složením (např. bučiny) se vyskytují i v jiných částech CHKO, ale dosahují souvislé plochy obvykle pouze jednotek ha. Izolované lokality původního smrku se nacházejí v NPR Žákova hora a PR Ranská jezírka. V CHKO se dále vyskytují dva původní ekotypy borovice lesní – borovice ranská a borovice lánská – oba jsou to náhorní ekotypy uzpůsobené zdejším podmínkám, mají např. užší kuželovitou korunu, která lépe odolává těžkému mokrému sněhu a námraze.

Žákova hora
Žákova hora, foto: Lubomír Dajč

Současnost a budoucnost lesů v CHKO

Celková lesnatost CHKO Žďárské vrchy je přibližně 50% a Žďárské vrchy se tak řadí mezi nadprůměrně lesnaté oblasti České republiky. V centrální části CHKO lesnatý charakter území výrazně převažuje. Souvislé lesní komplexy, roztroušené menší lesní celky a drobné lesíky jsou důležitým krajinotvorným prvkem a spoluvytváří typický ráz krajiny CHKO Žďárské vrchy.

Vlastnictví lesů v CHKO Žďárské vrchy je relativně různorodé, tři největší subjekty však vlastní přibližně dvě třetiny rozlohy lesů CHKO.

V posledních letech se zásadním tématem stalo také sucho a s ním související kůrovcová kalamita. V CHKO Žďárské vrchy bezprostředně hrozí odumření podstatné části lesních porostů a s ním i mimo jiné (dočasná) ztráta lesního prostředí, ohrožení vodního režimu a zásadní omezení plnění klimatických funkcí lesa. Největší výzvou současnosti tak je co nejvíce postup kůrovcové kalamity zbrzdit, zajistit včasnou obnovu kalamitních holin vhodnými dřevinami a tím co nejrychleji obnovit lesní prostředí a zároveň založit porosty druhově pestré, stabilní a pokud možno věkově a prostorově diferencované.